Možná potká svého nejlepšího kamaráda. Ne , nemyslel pod postelí s prostěradly, myslel na ulici. Na lešení. Zdálo se, že na nich Jacquen tráví spoustu času.

Snažil se lidem dívat do oken, nepozorovaně (samozřejmě) a smál se jejich divným zvykům a tipoval si, kde by rád zůstal a kde ne. Vybíral si postavy a pak je na ně házel, vymýšlel zakázané vztahy a pak se do nich zamotal, dokud nebyl nucen jednoho - nebo více - postav poslat do zákulisí (zabít či zavraždit) - anebo pouze problematickou partii ( potrat, nevěra, či "jsem na zvířata, tati") nějak šikovně vyřadit ze scénáře.

Někdy si to všechno zapisoval, někdy jen plácal z placu, a za každou druhou větou se popřel, nebo se zarazil a řekl : "To škrtni."

A někdo to určitě škrtl.

---

Ani neví jak se seznámili. Samozřejmě spolu chodili do školy (už od první, mhm), a ten okamžik se jim oboum vykroutil z hlavy, nebo naopak utopil tak hluboko, zamotán do řas a vraků událostí, že už jej nikdo nebude moct vylovit?

Každopádně, to ještě byli obyčejné děti, dva kluci, a dělali normální klučičí věci. (Chodili společně na záchod a tlachali o nejnovějším modelu autíčka, které si vlastně ani nepřáli, protože už tenkrát byly 'oční linky' oblíbené téma) - ne, "to škrtni", ale - "ne, opravdu" - byla to doba, kdy ještě byli veselí a šťastní - protože dokud svítilo sluníčko a v rohlíku byla oblíbená pomazánka s okurkou bylo všechno v pořádku.

Potom se však pomazánka změnila v sýr s máslem a už to nebylo jako dřív.

---

Jacquenova matka se stala anorektičkou (a kdo by to řekl, v jejím věku, ale hej, nechce předem soudit), alkoholičkou a asexuální. Jeho táta ji nakonec poslal pryč. Jacquen ji občas zahlédl na ulici - takže ji asi neposlal moc daleko - a občas si s ní i pokecal o počasí a o neslušných lidech, co nezastavují na přechodu.

Jacquen mi od té doby něco tají, něco, co je důležité, ale možná není, možná je to jen nějaká blbost, třeba, že snědl poslední žvýkačku, nebo že zapomněl zavřít okno a napršelo jim do postelí - ale nejspíš to bude něco pro zvadlé koutky úst.

Protože už dlouho nejsou v první a už dlouho nejsou dva normální kluci.Možná si toho všiml pouze on, možná to ví Jacquen taky, a možná ho to ani nemrzí. Možná se tomu říká puberta, a být dospělý znamená být v háji.

---

Rozběhl se a nechal paty těžce dopadat na zem. Nikdy neběhal potichu, přišlo mu to, jako by se ani nehýbal, nesnažil se hýbat, kdyby hlasitě nenarážel do půdy, kdyby nerozbíjel chodník (ne doopravdy, neměl zas tolik síly, ale je to myšlenka co platí, ne?) a kdyby nedělal stopy ve sněhu, připadal by si ztracený.

Mrtvý. Duch. Ještě si tak nechtěl připadat.

Zarazil se na rohu a oddychoval, protože nebyl v zas tak dobré formě. Vlastně nebyl v nijaké formě, protože tělocvik - na rozdíl od většiny kluků - nesnášel. Asi mu to mělo něco napovědět už dřív, ale třeba ne, i normální kluci přece nemusí být fanoušci fotbalu nebo hokeje, ne? Holky tomu přece taky fandí, a neměly by (ale tady by byl zase plný předsudků).Takže kolem a kolem je to v pořádku. Bože, proč to vůbec řeší?

---

Něco mu spadlo do oka. Nedíval se do nebe, ani neměl víčka otevřená, a ani se nesnažil vidět z okolí co nejvíc. Ale stejně mu něco začalo dráždit levé oko, kousat a nutit ho k častému mrkání, jako by s někým koketoval u baru. A možná, že koketoval, koketoval - v oku, s tím něčím, a koketoval tak silně, až jim to oběma sázelo do očí slzy.

Snažil se nějak rukou odlákat zornici od bolesti, nebo - nejlépe - vtlačit onu věc do ní, nebo naopak, vtlačit své oko a ona věc by musela vypadnout na jeho prsty. Ne?

Jak se zdálo, ne.

Po tvářích a po bradě mu stékaly první podrážděné a sténající slzy, a krev se mu lepila pod kůži, zvláště potom do rtů a lící.

Jeho pohyby se proto také staly více agresivní a lepivé, a měl chuť si ublížit, kousnout se a vytetovat otisk polokruhů svých zubů do svých zápěstí, a pak je schovávat, protože by věděl, jak by se na něj ostatní dívali.

Divně.

Cítil, že má roztroušené řasy, popraskané žilky všude po bělmu a mokrý hřbet ruky. A zajisté červený flek místo obličeje.

---

Polkl. Něco ho přinutilo rychle spolknout tu podivnou chuť nejistoty. Ani si nestihl užít úlevy, a spokojenosti, protože to dokázal - dokázal si pomoct a (nebo) neublížit si. Ale zase mu něco rozechvívalo ruce a nohy, věděl, že to cítí, a že to možná cítí jenom on, ale že se třese, a že má pocit, že spadne.

A doopravdy spadnul. Spadnul tvrdě a bez držení, a překvapivě , dlaně podél těla, třesoucí se a topící, protože jestli na nich nebyla krev, nebyl na zemi.

Krev na nich nebyla.

---

"Nejsem na zemi?" pomalu otevřel oči - nevzpomínal si, že by je kdy zavíral, ale nepřipadalo mu to až tak důležité- a byl tu někdo, hlas ( a někomu patřil, někomu kdo měl tělo, nebyl to jen výmysl, tentokrát ne) a ten hlas vibroval krátkým, prodýchnutým smíchem.

"Nejsi na Zemi. Opravdu ne. Zemi jsme minuli před několika minutami, když jsi absolvoval svůj 40 - metrový marathon."

"Sklapni." a usmál se, protože tenhle hlas chtěl slyšet - hlas Jacquena, protože Jacquen, Jacquen má černé vlasy a "ty nemůžeš nikdy ztratit, víš?" a žádný démon, o kterém kdy četl, neměl černé vlasy, takže si s Jacquenem připadal neskutečně chráněný, jako by pod křídly nebe - mraků. A´t už to znělo jakkoliv ojetě a znásilněně.

- Tahle věta je totiž ta, která se doplňuje do křížovek jako tajenka, víš?

"Ale jinak jsem tě chytil, ty pako." Zakroutil Jacquen hlavou a začal mu oprašovat záda od prachu, pomalým - ale tak akorát - starostlivým sjížděním dlaně po jeho páteři - a jenom z toho doteku se začal třást.

"Hej, je všechno v pořádku? Třeseš se." Stiskl mu Jacquen rameno, nebo má jen přetočené rukávy?

Ucítil čtyři doteky proti jednomu a věděl, že se ho dotýká Jacquen - ne jeho oblečení.

"Jo, jasně. Jsem v pohodě." poohlédl na něj a slabě se usmál - "Rozhodně víc než včera," - zamumlal spíš pro sebe, a Jacquen ho neupozornil na to, že to slyšel.

---

Vlastně to všechno bylo divný. Potácel se po ulicích jako šílenec, a nezajímaly ho pohledy lidí ani smích jeho 'vrstevníků'. Nestaral se o ně, i když každý posměšný otřes hrdla se mu zaryl do paměti jako otisk stopy do měkké půdy. Mělce a bolestivě - jako tupá žiletka do rozdrásané kůže.

Ale když stál před Jacquenem, nechtěl vypadat jako šílený - i když to o něm Jacquen už dávno věděl a i když se tak stejně nechoval.

A věděl, že se měl přece jen ještě jednou učesat, a že nakonec by si měl zuby čistit i ráno a proč si vzal tuhle mikinu, když ta černá vypadá o tolik líp?

A znovu si připadal jako idiot, a znovu bezostyšně nadával na svoje jméno a na sebe a taky měl chuť si udělat další krvavý kapesník, protože opravdu - co mu ještě zbývalo?

"Co děláš venku tak brzo?" probudil ho Jacquen, a on nesnášel, když ho někdo takhle probouzel.

Co když mluvil něco, co neměl, nebo se tvářil jako pako roku? (a ještě s maskou největší pošetilosti?) A nejspíš nedělal ani jedno, protože jinak by už byl Jacquen v tahu, nebo ne?

"Nic, zabíjím čas," a docela zjistil, že ani nelže, protože co jiného měl říct? "A ty?" vrátil otázku zpátky, a okopával špičky svých bot. Praštěný zvyk.

"Hm, nápodobně. Doma byla nuda a škola není takže… nic jiného mi nezbylo."

Přikývl. Nevěděl jak, ale pomalu vykročili směrem k náměstí, tak pomalu jak jen to šlo. Měli čas. Nikdo je nestrkal do zad, nebo jim nekřičel do uší, že se loudají. Bylo to uklidňující a příjemné, vědět, že ti nikdo nedýchá na krk.

"Myslíš si, že Blaničtí rytíři už jsou v háji, nebo máš stále naději na záchranu v nejhorším?" vypadlo z něj jen tak, znenadání, a Jacquen mu věnoval pozvednuté obočí.

"Řeknu to takhle," nadechl se, " nejhorší už přišlo a rytíři pořád nikde," Jacquen kopl do kamene před sebou. Měl silné nutkání Jacquena obejmout. "A člověk by si myslel, že mají zpoždění, ale ne, to nejhorší pořád je a oni…" povzdechl si a nutkání objetí se zdvojnásobilo.

"Chceš o tom mluvit?" zeptal se a hned na to mu došlo, že to byla ta nejhorší věta - či otázka - co mohl vypustit.

Bylo jasné, že jestli Jacquen chtěl, teď už ne. Nikdo nemluví po takových otázkách. Je to jako říct, "Nechci to slyšet, a doopravdy tě neposlouchám, ale klidně mluv, vylij si srdce, já ti pak poklepu rameno, možná tě polo-obejmu a všechno okay, jo?"

"Ne. Teď ne."

"Chápu." přikývl a myšlenkově se kopal do zadku.Zase. Nikdy neumí říct nic správně.

Celkem se divil, že se s ním Jacquen vůbec baví - připadal si jako nejneschopnější kamarád vůbec.

"Těšíš se na prázdniny?" vhodil do prostoru, protože nechtěl, aby jejich konverzace zemřela takovým způsobem. To by byla pěkně stupidní smrt.

"Ani ne. Bude nuda. A ty?" Jacquen zahákl své prsty o tmavě fialový pásek, obtočený okolo jeho pasu, pokrytého černými kalhoty. Všiml si vůbec někdy, jak moc má bledou kůži?

"Mh… cekem jo. Lepší než škola." pokrčil rameny.

"Jo…. to jo." Jacquen polo-zasněně přikývl a podíval se kamsi do dálky. Nebe bylo modré - a křičelo mu to do víček, že ono je modřejší, modřejší než nebe a čistější než on. A proč vlastně?

---

Poškrábal si zápěstí a vrátila se mu spálená bolest do žil - zapomněl. Ale teď - teď měl chuť nechat se znovu zakousnout, a nechat se zakusovat - aspoň desetkrát za sebou. Chtěl by začít a nikdy nepřestat, a nechce aby se hojily a nechce, aby přestaly krvácet - ne, chce, aby krvácely navždy - ať už to zní jakkoli pošahaně. A možná, možná by Jacquen pochopil?

"Nech toho." zastavil mu Jacquen rázně ruku a podíval se mu do očí - počkat, ne, přilepil se mu do zornic, a myšlenky mu sjížděly po křivce čela. Cítil to.

"Cože?" vyjekl vyděšeně, oči rozšířené.

"Nech svoje zápěstí na pokoji."

'Do hajzlu.' bylo první co mu proletělo myslí.

'Ví snad něco, nebo jsem jen paranoidní jako vždycky? Naučíš se totiž podezírat všechny, když něco skrýváš. A taky si pak myslíš, že dělají to stejné, že taky něco skrývají, protože když tobě nelze věřit, proč věřit jim?'

"No… dobře," rozpačitě stáhl svoji dlaň a posunul ji do kapsy. Ošíval se a nervozita ho ovládala po celém těle.

---

Pochybnosti jsou jedny z nejhnusnějších nemocí, které se můžou zaseknout do hlavy. Roztříští se do všech myšlenek, a v každém koutu se odráží alespoň kousek z nich a rozhazují pořádek a vyrovnanost - a hlodají zevnitř, kam nejde přilepit obvaz (ani izolepa, ani to úžasné sekundové lepidlo, na které předvčerem viděl reklamu).

Jacquen se potom trochu změnil, začal tlachat o sousedech a jejich synovi, který strašně rád snídá u otevřeného okna a zpívá si u toho a prská - protože má plnou pusu - a - nádech - samozřejmě u toho mlží dalším sousedům okno u balkónu.

Hlasitě se smál a pobíhal okolo něj, znovu se smál a polykal vzduch hutnými doušky. Bylo to jako by se vrátilo jaro - ale ne jako roční období, ale jako pocit. (A jak sladké a nasáklé čokoládou je tohle?)

---

Pokračovali dolů, cestou přes náměstí , okolo budov vzpomínek a budov zbytečných od svých základů, ale v dalším smyslu tak důležitých, jako nic jiného na světě.

Pokračovali pomalu, Jacquen v popředí, ruce hluboko v kapsách, hlavu nízko - a pak znovu vysoko, výraz ve tváři nepopsatelnou směsicí euforie a deprese.

"Včera jsem potkal mámu." špitl Jacquen tiše, spíše zašeptal pro sebe, jakoby to nikdo jiný neměl slyšet - do háje, možná by neměl, ale chytil se toho stejně.

"A co ti řekla?" doběhnul ho třemi rychlými kroky a zvědavě se mu podíval do boku tváře.

"Nic. Nepoznala mě." pousmál se Jacquen bolestně a to ho přinutilo zastavit. Cože?

Jacquen teď stál taky, znovu pár kroků před nimi, záda čelem k němu, a bylo to jako by byl úplně cizí, někdo, koho vůbec nezná.

Bylo to chladnější než si to kdy dokázal představit.

"Co - cože?" vykodrcal ze sebe konečně - sice trochu trhaně na okrajích, ale bylo to venku.

"Byla tak opilá, že si myslela, že ji chci obtěžovat. Zmlátila mě kabelkou a málem podpálila zapalovačem. Hrozně křičela, a taky se třásla, a myslel jsem, že zkolabuje. Byla strašně bledá - tak moc opilá - sotva se opírala o zeď." chvíli mlčel a díval se na zem a pak tiše zakroutil hlavou : "Strašný."

A on znovu neví co říct, a znovu se mu do úst dere 'chceš o tom mluvit?, ale moc dobře ví, že tohle, tohle jen dokazuje jak moc nikdy nic nechápe. Nedokáže se do toho kurva vžít.

"Mrzí mě to." je to, co z něj nakonec a vypadne a Jacquen se na něj usmál.

"Tebe nemusí." a znovu zvrátil hlavu do oblak a … co je ten fialový flek na jeho krku?

Zarazil se, ale jen trochu, než znovu potřásl hlavou a odpověděl - tiše a se zpožděním : "Ale stejně mě to mrzí."

Jacquen se usmál.

---

Nechtěl si to přiznat, nikdy si to nechtěl přiznat, ale tak moc se na tohle těšil, tak moc, až se to stalo hlavní událostí jeho dne. Přišlo mu to hrozně patetické, ale nemohl dospat. Tak moc už chtěl být v té situaci, tak moc chtěl sedět s žiletkou v ruce, tak moc chtěl pozorovat krev jak teče, jak prýští z jeho těla, a ví, že nejhorší je to na začátku, a pak už to nebolí.

Styděl se, a opravdu cítil vinu, ale nemohl si pomoct. Bavilo ho to, bavilo tak moc.

Nedával pozor kam řeže, jak moc, a vlastně ani proč. Prostě ho to naplňovalo jakousi zvrácenou spokojeností. Cítil se šťastný když si vzpomněl na své jizvy , když si je představil, když pocítil to nepatrné pálení a citlivou bolest.

Pokaždé se mu na tváři vykouzlil jakýsi šibalský úsměv, jakoby s někým sdílel nějaké tajemství, něco důležitého, co smí vědět jenom oni.

Znenadání ho polila známá vlna mdlob, a on se pousmál, protože to bylo tak příjemné, jako extáze, jako být zdrogovaný, jako být zatraceně happy.

---

Už to nemohl vydržet. Skončila jim poslední hodina, a Jacquen seděl vedle něj, a jeho omamná vůně ho neustále sváděla. Chtěl se ho dotknout, a už jen ta myšlenka ho mrazila v celém těle. A když si potom představil, jaké to musí být, doopravdy se ho dotknout, málem se začal třást.

Nevydržel to. Popadl ho za rukáv, zamumlal cosi jako, "Musím s tebou mluvit," a odtáhl ho k opuštěným šatnám tělocvičny. V tuhle dobu tu už nikdo nebyl, a jejich rychlé kroky se v tichu haly ozývaly jako tóny expresivní melodie.

"Kam jdeme?" snažil se nějak uspokojit své zmatení Jacquen, ale druhý chlapec ho jen nechal dál tápat.

Když konečně dorazili k hale, přitiskl Jacquena ke zdi a s dlaněmi na jeho ramenou ho políbil, opatrně, ale lačně, a myslel si, že exploduje, protože Jacquenovy rty byly jako jahodový dort.

Když oddálil svůj obličej od Jacquenova, se strnulým šokem zjistil, že se Jacquen usmívá, ale že se v jeho tváři zároveň zračí vlna starosti. A pak si s ještě větší hrůzou uvědomil, že se mu vyhrnuly rukávy.

Jacquen řekl jen, "Chápu tě," a řekl to tak mile, že se musel usmát, i když byl stále ponořen ve strachu.

---

Teď, když seděl nad svým krvavým zápěstím, uvědomil si, že i přes Jacquenovy úsměvy a slova nedokáže přežít. Nedokáže přestat, teď už ne.

Znovu uchopil tu lesklou záchranu a znovu si jí obvázal zápěstí, dolů, pomalu až k loktu.

Nevěděl proč, nevěděl, vůbec to nebolelo, a znovu ta extáze, a mdloby a čůrky krve, a špinil podlahu, a sakra, kdo to bude uklízet…

A ještě jednou…ruka se mu třásla a byla slabší, cítil jak bledne… mžitky se mu lepily do očí, ale snažil se je ignorovat…. Vytvářel z nich obrazce….zkusil i druhé zápěstí, ale to v sobě neslo čerstvost nepořezanosti….bolelo to. Ale i tak to udělal…

V mysli se mu vybavila tvář Jacquena, jeho oči, rty, jeho hrdlo…najednou tu byl, dotýkal se ho, byl tak blízko…natáhl se pro něj a upadl…ale země byla tak měkká…propadala se a on taky…

---

Málem se rozbrečel, když zjistil, že Jacquen byl jen představa … po smrti je všechno jen představa…a když se otočil, první co spatřil byl dům, a v něm seděl černovlasý chlapec, tělo bílé a vláčné, a mrtvé, víc mrtvé než jeho vlastní. Okolo něj rostla černá tráva, ale třpytila se bělostným práškem, a pak konečně zjistil kdo Jacquen byl.

Jeho anděl sebevraždy.